Nástin historie jihočeských Vítkovců

A. Nejstarší Vítkovci (12. až 13. stol.)

Vítek I. z Prčice byl údajně stolníkem krále Vladislava a později purkrabím na hradě Prácheň. Nevíme, kdy se narodil, ale mohlo to být kolem roku 1130. Ani není známo, odkud přišel. Mohl pocházet z rodu Slavníkovců, ale mohl být i cizinec. Nejstarší zpráva o něm je z roku 1169. Zemřel v roce 1194. Jeho synem byl s největší pravděpodobností Jindřich z Hradce, zakladatel hradecké větve Vítkovců. Podle pověstí měl další tři manželské syny, samé Vítky (II., III. a IV.), což je možné považovat za velmi málo pravděpodobné (a Sezemu, jako nemanželského). Vítek I. zřejmě nebyl nejstarším Vítkovcem, který má spojitost s Prčicemi, a zejména s jižními Čechami. Již v roce 859 obdržel jakýsi Vítek (Witgava) od německého krále Ludvíka (zřejmě Ludvíka II. Němce, vládce východofranské říše) statky na území Rakouska. Dá se předpokládat, že Vítkovci byli ve středních a jižních Čechách i na pomezí s Rakouskem již dávno před Vítkem I. z Prčice (již v době Velkomoravské říše). Také jméno Vítek z Prčice existovalo již před naším Vítkem I. Prčice byla zřejmě jedním z jejich domovských sídel. Objevuje se v historii i později. Např. hrad Příběnice severně od Tábora měl založit Vítek z Prčice, v roce 1243 zemský komorník. Jeho bratr (?) Vok (z Rožmberka) se stal místodržícím ve Štýrsku (viz Další generace Vítkovců-Rožmberkové). Vítek z Příběnic byl zřejmě současníkem Vítka z Krumlova (údajně zemřeli ve stejném roce 1277).

Pravděpodobně za vlády knížete Bedřicha bylo rozhodnuto (alespoň na určitý čas) o příhraničním území jižních Čech. Vitorazsko včetně Hornostropnicka tehdy získali v léno páni z Kuenringu (bylo to v roce 1185), takže část Novohradska byla jimi kolonizována ještě před Vítkovci (nebo současně s nimi), kteří dostali od Bedřicha nebo již dříve od jeho otce Vladislava II. také velkou část území jižních Čech. Kuenringové zřejmě do jižních Čech přitáhli Němce a to ještě před Přemyslem Otakarem II., který byl s Kuenringy také velmi zadobře. Kuenringové zato pak zaplatili po porážce Přemysla Otakara II. na Moravském poli, ztratili vliv a na jejich místo nastoupili Habsburkové.

Vítek II. starší je druhým známým nejstarším Vítkem z rodu Vítkovců. Také nevíme, kdy se narodil (pravděpodobně po roce 1160). Zprávy o něm jsou z roku 1212 a 1236. Zřejmě byl synem Vítka I. z Prčice. Uvádí se, že založil větev krumlovských Vítkovců, z níž později vzešel nejznámější Vítkovec, Záviš z Falkensteina (1250 – 1290). Vítek II. starší měl syna Záviše z Krumlova a z Nechanic (?1200 – 1257), který je uváděn jako děd Záviše z Falkensteina. Druhým synem Vítka II. staršího by mohl být Vítek I. z Krumlova. 

Z toho je patrné, že jak pánům z Kuenringu, tak i Vítkovcům, patřila některá území jak v Čechách, tak i v sousedním Rakousku. Zřejmě povolávali na území jižních Čech jak české kolonisty ze středních Čech, tak i Němce od jihu a ze západu. Obyvatelstvo (české a německé) se v pohraničí zřejmě mísilo již od počátku kolonizace, zejména pak na Novohradsku, Jindřichohradecku a Třeboňsku. K tomu napomáhaly i kláštery, jak ve Zlaté Koruně, tak i ve Vyšším Brodě. 

Vítek III. mladší (Vitco de Plankinberg), nazývaný též Vítkovec, bývá uváděn jako třetí syn Vítka z Prčice. Údajně se narodil v roce 1194 (v roce, kdy umřel Vítek I., takže mohl být teoreticky jeho dalším synem, ale mohl být také synem jeho nám neznámého příbuzného, který založil pozdější rožmberskou větev). Také mohl být synem Vítka II. staršího. O Vítkovi III. již existuje více informací, avšak jsou velmi rozporuplné. Měl údajně tři syny (Zachariáše, Vítka z Příběnic a Voka z Rožmberka) a jednu dceru. Právě přes Voka z Rožmberka je zakladatelem slavného rodu Rožmberků. Vítek III. mladší je vůbec záhadným Vítkovcem. Údajně se oženil s jednou z dědiček rakouských Blankenbergů. Měla to být Kunhuta (Chunigunda), vdova po Engelbertovi II. z rodu Blankenbergů, která dědictvím získala  část panství, které pak Vítek III. vyženil a tím získal predikát a majetek. Také bývá uváděna (asi mylně) Markéta Babenberská - viz Vítkovci a jejich rod do roku 1312 od Jana Jůna, str. 122. Zřícenina hradu Plankenberg dosud existuje nad obcí Neufelden v Horním Rakousku. V německé literatuře se dokonce uvádělo, že Vítek pocházel přímo z rodu Blankenbergů, což se ale nepotvrdilo. Kdo byl jeho otec, je také stále záhadou (nezdá se mi logické, že by všichni uvedení Vítkové byly syny Vítka z Prčice). Na jedné listině (svatební smlouvě Voka z Rožmberka, když si v roce 1244 bere Hedviku, vdovu po Jindřichovi z Kuenringu), se o něm (o Vokovi) píše jako o synu Vítka I. jun., což by znamenalo, že jeho otcem byl potomek Vítka I., což zřejmě byl Vítek III. mladší, zde uváděný jako Vítek I. junior, ten ale mohl být synem i Vítka II. staršího. Zakladatel rodu Vítek z Prčice by tak byl jeho (Voka) děd nebo třeba dokonce i praděd nebo nějaký jiný předek z rodu Vítkovců. Přes syna Voka z Rožmberka je Vítek III. mladší uváděn jako zakladatel mocné větve Rožmberků. Jeho syn Zachariáš je také ještě uváděn jako Zachariáš z Prčice a Blankebergu).

Vítek IV. z Klokot je druhým záhadným členem nejstarších Vítkovců. Jeho datum narození není známé, ale lze se domnívat, že to bylo před rokem 1200. Bývá uváděn jako čtvrtý syn Vítka z Prčice, což může i nemusí být pravda. Ví se o něm jen, že již v roce 1220 získal Klokoty (s jakousi účastí pánů z Krumlova, kteří jsou uváděni též s predikáty z Klokot, Skalice a Sepekova). Měl údajně čtyři dcery a tři syny (Ojíře z Klokot a Lomnice, Pelhřima z Třeboně a Vítka ze Skalice). To, že by byl čtvrtým synem Vítka I., je velmi nepravděpodobné. Spíše se lze domnívat, že pochází ze samostatné větve, spřízněné s Vítkem I. (mohl být např. synovcem Vítka I.) nebo je totožný s Vítkem I. z Krumlova, čemuž by nasvědčovaly výše uvedené predikáty, i když to také není pravděpodobné, jak již bylo výše uvedeno. Dále se uvádí, že jeho vnuk, Sezema (syn Pelhřima), založil landštejnskou větev Vítkovců. Tomu odporuje, že již předtím existoval jakýsi Oldřich z Landštejna (1259), který byl spolu s Ojířem z Lomnice (synem Vítka IV.), spolumajitelem tvrze v Lomnici nad Lužnicí a také Landštejna. Z toho také vyplývá, že Vítkovců bylo již tehdy více a měli různá menší panství (tvrze) na Jindřichohradecku a Třeboňsku. Zařazení Vítka IV. do genealogie Vítka I. je tak v posloupnosti zakladatelů větví Vítkovců (hradecké, krumlovské, rožmberské a landštejnské) velmi spornou záležitostí, kterou se však asi nikdy nepodaří zcela objasnit.

B. Další generace Vítkovců – hradecká větev (12. – 16. stol.)

Jindřich z Hradce je považován za nejstaršího syna Vítka I. a za zakladatele hradecké větve Vítkovců. Mohl se narodit kolem roku 1170, a je o něm známo, že v letech 1205 – 1237 byl spolu se svým bratrem Vítkem (jedním ze 3 Vítků?) ve službách Přemysla Otakara I. i jeho syna Václava. Údajně zemřel v roce 1238 a je pochován ve velehradském klášteře na Moravě. Měl dva syny: Vítka a Sezemu, který však zemřel ve stejném roce jako jeho otec. Sezema mohl mít syna, který je v roce 1267 uváděn jako Sezema z Ústí, též s predikátem Sezema z Hradce (mohl být spoluvlastníkem panství spolu se syny nebo s jedním ze synů Vítka z Hradce). Sezema z Ústí údajně nechal v rozmezí let 1267-1284 postavit hrad ve Stráži nad Nežárkou a založil tak strážskou větev Vítkovců (viz dále). Páni z Hradce drželi v té době i panství v Lomnici a údajně tak vznikly další dvě nové větve (lomnická a strážská). 

Vítek z Hradce se narodil kolem roku 1218 a žil do roku 1259. V letech 1247- 49 zastával funkci olomouckého kastelána. Měl 3 syny, Oldřicha, Jindřicha a Dětřicha, z nichž hradecké panství převzal Oldřich. Jeho bratr Jindřich (ze Stráže?) měl rovněž 3 syny, rovněž Oldřicha, Vítka a Ottu, a 3 dcery. Později padl při tažení do Pruska. 3. syn Vítka, Dětřich, byl biskupem v Olomouci.

Oldřich z Hradce (a Lomnice) byl ve své době spolu se svým příbuzným, Ojířem z Lomnice a Klokot (snad bratrancem), jedním z nejvýznamnějších Vítkovců ve své době (teoreticky mohl mít i predikát z Landštejna – viz synové Vítka IV.). V roce 1269 však upadá u krále Přemysla Otakara II. v nemilost a je považován za jednoho ze strůjců opozice vůči králi. Za manželku měl Marii z Hardeku a měl s ní 2 syny (Oldřicha a Ottu) a dceru. Umírá v roce 1282 na mor spolu se synem Ottou. Pravděpodobně je totožný s Oldřichem z Lomnice, který je uváděn v roce 1259 jako majitel Lomnice, nebo majitelem Lomnice byl v té době již jeho syn.

Oldřich II. z Hradce je pokračovatelem hradecké linie Vítkovců. Byl purkrabím ve Znojmě a později moravským podkomořím. Od krále Václava II. získal v roce 1294 správu nad hradem Brumov (hrad nechal údajně vybudovat olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku jako opěrný bod proti uherským Kumánům na moravsko- slovenském pomezí). Vítkovcům tehdy údajně patřil i zaniklý hrad Bánov, který zde prý existoval již v době Velkomoravské říše. Další vesnice měl i na Znojemsku. Rozmnožil tak svůj majetek i na Moravě. Jeho syn se jmenoval opět Oldřich (Oldřich III.). Kromě něj měl ještě 3 dcery. Oldřich II. umírá v roce 1302 (nebo, jak je uváděno v historii hradu Brumov, až v roce 1312) .

Oldřich III. z Hradce získal od krále Jana Lucemburského Telč. Dále tak rozmnožil rodový majetek. Měl 4 syny (kteří dnes činí problém, vyznat se v rodokmenu jejich potomků) a umřel v roce 1349. Jeho nejstarší syn Jindřich II. údajně zachránil život Karlu IV., avšak později se s ním dostal do sporů, protože měl souboj s Vilémem z Landštejna, který na následky zranění údajně zemřel. Panství se již po smrti jeho otce (Oldřicha) rozdělilo, čímž ztratilo částečně na významu, avšak rodová hradecká a řečická linie nadále pokračovala. Druhá linie zakotvila na Moravě. Zejména Jindřich III., syn Jindřicha II., měl významné postavení jako purkrabí Pražského hradu (zemřel v roce 1398). Jindřich IV. z Hradce (1442-1507) byl od roku 1503 nejvyšším purkrabím království. Již předtím nějaký jiný Jindřich, údajně syn Oldřicha IV. z Hradce, byl převorem řádu johanitů (1385-1420) a bojoval proti Janu Žižkovi z Trocnova. Naopak Menhart z Hradce (1391-1449), syn Jana staršího z Hradce, byl zprvu příznivcem husitů a teprve později přešel ke katolíkům. V roce 1437 byl purkrabím na hradě Karlštejn, kam byly v té době uloženy české korunovační klenoty.Významného postavení za vlády Rudolfa II. dosáhl Adam II., který byl v Praze také nejvyšším purkrabím. Patřilo mu panství Stráž nad Než. Později úmrtím neduživého Jáchyma Oldřicha z Hradce v roce 1604 slavný rod hradeckých Vítkovců definitivně vymírá. Manželstvím Lucie Otylie, sestry Jáchyma Oldřicha, s Vilémem Slavatou nastupuje v Jindřichově Hradci rod Slavatů.

C. Další generace Vítkovců – krumlovská větev (12. – 13. stol.)

Záviš z Krumlova a z Nechanic, syn Vítka II. staršího se narodil kolem roku 1200 a zemřel roku 1257. Kolem roku 1235 byl podkomořím krále Václava I. Jeho strýcem  mohl být Vítek III. mladší, nazývaný Vítkovec, pokud by byl třetím synem Vítka z Prčice. Mohl být ale i jiným jeho vzdálenějším příbuzným. Záviš měl dva syny: Budivoje z Krumlova (otce Záviše z Falkenšteina) a Vítka I. z Krumlova. Čéč z Budivojovic, který založil osadu Staré Budějovice (jeho otec byl také Budivoj, ale ze Železnice), byl pravděpodobně také nějak příbuzný s Vítkovci. Pozemky na území Českých Budějovic a Hluboké směnil s Přemyslem Otakarem II. za hrad Velešín. Podle Budivoje mělo vzniknout pojmenování města (uvádí se Budivoj von Rosenberg), avšak v rodové větvi Rožmberků v té době žádný Budivoj neexistoval a krumlovští Vítkovci pravděpodobně území kolem Českých Budějovic neměli!

Vítek I. z Krumlova se pravděpodobně narodil před rokem 1210 a zemřel 1277 (rok před bitvou na Moravském poli). Měl dva syny Jindřicha a Voka. Užíval řadu různých predikátů: z Ledenic, Sepekova a pravděpodobně i z Klokot a Načeradce. Kolem roku 1250 vystavěl Vítkův Hrádek (Vítkův Kámen). Jeho syn Vok z Krumlova údajně po smrti svého bratrance Záviše a jeho bratrů zdědil Krumlov. V roce 1302 však zemřel a po něm získali Krumlov Rožmberkové. Nabízí se teorie, že by Vítek I. z Krumlova mohl být totožný s Vítkem z Klokot (který je většinou uváděn jako čtvrtý syn Vítka z Prčice), který byl v roce 1243 podkomořím krále Václava I. (viz Vítka IV. z Klokot a dále landštejnskou větev). Je to však málo pravděpodobné. Vítek z Klokot je pravděpodobně zakladatel jiné samostatné větve Vítkovců. Zda byl synem Vítka I. z Prčice není také jednoznačně prokázáno. Mohl být např. synem jeho bratra či jiného příbuzného (těch synů Vítka I., samých Vítků, je nějak moc).

Budivoj z Krumlova (před rokem 1220 – 1272) měl též predikát ze Skalice. Za manželku měl Perchtu z Falkenštejna z významného rakouského rodu (Kalhoch von Falkenstein založil roku 1218 klášter ve Schlaglu). Zřícenina hradu Falkenstein dodnes stojí nad rakouskou řekou Ranna v Podunají vzdušnou čarou asi 50 km západně od Lince. Záviš z Falkenštejnu, nejznámější krumlovský Vítkovec a syn Budivoje a Perchty, zřejmě po matce zdědil přídomek. Kromě Záviše měl Budivoj ještě tři dcery a další čtyři syny: Vítka II. z Krumlova a Ledenic, Henzlína, Voka a Budivoje II. Po stětí Záviše u zámku Hluboká byli synové Budivoje údajně také popraveni při jakémsi tažení do Polska kolem roku 1300. Údajně pouze jeden z nich přežil, avšak také vymizel z historie. Tím skončila éra odbojných krumlovských Vítkovců a na jejich místo, včetně hradu v Krumlově, nastoupili Rožmberkové, kteří se dokázali včas smířit s králem Václavem II. a dále drželi rodovou linii.

Záviš z Falkenšteina (1250 – 1290) završil spolu se svými sourozenci a bratranci vítkovskou rodovou linii pánů z Krumlova. Narodil se údajně na hradě Falkenštein v Dolním Rakousku, odkud měla pocházet jeho matka Perchta z Falkenšteina (dodnes se však vedou spory, zda se jedná o hrad Falkenštein v Rakousku nebo jiný hrad stejného jména v Bavorsku). Páni z Falkenšteina byli spřízněni s posledními pány z Griesbachu (známý bavorský rod, který v té době také vymírá po meči obdobně jako páni z Falkenštejna úmrtím Kalhocha). Záviš zde byl po určitou dobu správcem nebo dokonce majitelem hradu. Významnou kariéru však udělal hlavně až po smrti Přemysla Otakara II, který v roce 1278 padl na Moravském poli. Záviš pozdějším sňatkem s královnou Kunhutou Haličskou (vdovou po padlém Přemyslovi) byl po určitou dobu otčímem mladého Václava II. a vlastně správcem celého království. Významné funkce získali i jeho bratři, zejména Vítek II. z Krumlova a z Ledenic (byl nejvyšším maršálkem a později purkrabím na Hluboké). Pak ale došlo k roztržce mezi Vítkovci a králem Václavem II. Václav II. nechal Závišovi setnout hlavu před hradem Hluboká a posléze byli téměř všichni příslušníci krumlovské větve popraveni nebo museli odejít do exilu.

Vítek II. z Krumlova, nazývaný též Vítek III., byl královským komořím v době mladého Václava II. a později správcem znojemské provincie. Také byl purkrabím na Hluboké v době, kdy došlo k popravě Záviše z Falkensteina. Poté byl majetek krumlovských Vítkovců zabaven a předán do držby pražského biskupa Tobiáše, který byl jejich hlavním odpůrcem (snad kromě Ledenic a některých dalších vesnic).V knize Jaroslava Polácha Páni z Krumlova je upřesněno, že zůstali na živu dva bratranci Záviše Jindřich a Vok z Krumlova, kteří však zůstali bezdětní a proto v závěti darovali Krumlov Rožmberkům. Ledenice a snad i některé državy ve středních Čechách jim mohli také zůstat, ale tím, že neměli mužské potomky větev pánů z Krumlova zanikla.

D. Další generace Vítkovců – Rožmberkové (12. – 17. stol.)

Vok I. z Rožmberka byl synem Vítka III. mladšího. Jeho bratrem byl Vítek z Příběnic, který „seděl“ (a pravděpodobně jej také postavil) na hradě Příběnice (i když v roce 1243 byl zřejmě zemským komorníkem krále Václava) a Zachariáš, o němž není celkem nic známo (snad jen to, že používal predikát z Prčice a Blankenbergu po své otci). Vok se narodil před rokem 1210 a zemřel roku 1262. Údajně měl za manželku Hedviku z významného rodu ze Schaunburga, vdovu po Jindřichovi z Kuenringu. Podporoval Přemysla Otakara II. a v jeho době zastával úřad nejvyššího maršálka českého království. V roce 1257 získal nakrátko i hrad Gmund, který dříve patřil Kuenringům. Po smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli v roce 1278 byli Kuenringové v nemilosti u vítěze bitvy císaře Rudolfa Habsburského a přicházeli dále o svůj majetek (hrad Vitoraz). Ne tak Rožmberkové, kteří si svůj vliv zachovali. Vok I. v roce 1259, nedlouho před svou smrtí, položil základy kláštera ve Vyšším Brodě, na čemž se však podíleli i jeho příbuzní z rodu Vítkovců, zejména Vítek a Budivoj z Krumlova. V klášteře byl posléze Vok také, jako první Rožmberk, pochován. V roce 1260, již jako nejméně padesátiletý, bojoval v bitvě u Kressenbrunnu, ve které Přemysl porazil Uhry. Poté se stal hejtmanem ve Štýrsku (získal hrabství Raabs), avšak brzy na to zemřel. S manželkou Hedvikou ze Schaumburku měl dceru a dva syny. Jeho synové, Jindřich I. (asi 1250 – 1310) a Vítek (? – 1277) se stali pokračovateli rodu, přičemž Vítek, který umřel zřejmě bezdětný, svého otce přežil jen o 15 let.

Poznámka: Za pozornost rovněž stojí historický údaj, že v roce 1277 zemřeli 2 Vítkové (Vítek z Krumlova a výše uvedený Vítek z Rožmberka, též s predikátem z Příběnic (bratr Voka I.). Nemohlo by se jednat o jednu osobu? To by významně zjednodušilo orientaci v nepřeberném počtu Vítků v daném období. Bohužel tomu tak asi není, protože se uvádí, že Vítek z Příběnic zemřel náhle (22. 9.) a nezanechal závěť, zatímco Vítek I. z Krumlova sepsal před svou smrtí závěť, která se zřejmě zachovala. Vítek z Příběnic, uváděný též s predikátem Vítek z Prčice, byl zemským komorníkem krále Přemysla Otakara II., a jeho bratr Vok místodržícím ve Štýrsku (viz Vok I. z Rožmberka). Jedná se celkem jednoznačně o předky Rožmberků, kteří kromě hradu Rožmberk zřejmě také postavili staré hrady nad Vltavou severně od Tábora (Příběnice a Příběníčky).  

Jindřich I. z Rožmberka, Vokův syn, byl rovněž nejvyšším komorníkem a purkrabím. Jeho datum narození není známé (asi 1245). Jeho manželkou byly Alžběta z Dobrušky z rodu Drslaviců. Měl s ní čtyři dcery a dva syny, Jindřicha a Petra I. V roce 1302 získal krumlovské panství, jelikož se spolu s Oldřichem II. z Hradce včas přidali na stranu Václav II. po ukončení jeho roztržky s krumlovskými Vítkovci popravou Záviše z Falkenšteina. Zemřel v roce 1310 a z jeho synů se stal úspěšným pokračovatelem rodu Petr I.

Petr I. z Rožmberka se narodil někdy před rokem 1295 a dále rozmnožoval svá panství. Měl přízvisko „Udatný“. Jako jeho otec byl také nejvyšším komořím krále a hejtmanem. Ve známost vešel zejména tím, že měl za manželku vdovu po zavražděném králi Václavu III., Violu Těšínskou. Ta však po roce zemřela a Petr se znovu oženil a vzal si Kateřinu z Vartenberka, která byla také z významného rodu. S ní měl tři dcery a pět synů (Jindřicha, Oldřicha, Petra, Jošta a Jana). Nejstarší syn Jindřich II. padl v roce 1346 spolu s králem Janem Lucemburským u Kresčaku. Brzy na to zemřel i Petr v roce 1347. Panství se ujal Jošt I., po jehož smrti v roce 1369 se do čela rodu postavil jeho mladší bratr Oldřich I.

Oldřich I. Rožmberk nezastával žádné významné funkce v království, ale o to více se činil při rozmnožování rodového majetku. Spolu se svým nejmladším bratrem Janem získali řadu panství. Za jeho života přešlo pod rožmberské panství již dříve spojené  pořešínské a velešínské panství a další větší i menší majetky (mimo jiné Mezimostí, Bukovsko, Příběnice, Choustník, Třeboň, Nové Hrady a další). Jeho bratr Jan neměl potomky a tak po něm získal i jeho majetky. Měl syna Jindřicha a zemřel v roce 1390.

Jindřich III. Rožmberk se naopak zapsal významným způsobem do historie Rožmberků. Proslul jako žalářník krále Václava IV. (viz Jan Bauer: Rožmberkové - první po králi). Jindřich III. působil jako purkrabí na pražském hradě a posléze byl významným členem Jednoty panské. Stál v opozici vůči králi Václavu IV. a podílel se na jeho zajetí a uvěznění (cestou do Rakouska, kde byl uvězněn na hradu Schaunberg, byl předtím také vězněn na hradech Příběnice a Krumlov). V roce 1412 Jindřich zemřel. Zanechal po sobě nezletilého syna Oldřicha a dceru. Výše uvedená manželka Voka I., Hedvika z Schaunburga, nebyla poslední manželkou Rožmberků z tohoto rodu. Z rodu Schaunburgů pocházela i manželka Jindřicha III. (Barbora 1380) a dále i manželka jeho vnuka Jindřicha IV. (Anežka 1453). Tento hornorakouský rod, který vymřel v 16. stol. a sídlil na hradu Schaunburg nedaleko od Lince, tak měl zřejmě k Rožmberkům velmi blízko.  Z hradu je dnes rozlehlá zřícenina nad Dunajskou nivou, která je údajně největší hradní zříceninou v Horním Rakousku.

Oldřich II. Rožmberk (1403 – 1462) se ujal panství v roce 1418. Zprvu byl příznivcem kalicha, zřejmě pod vlivem svého poručníka, Čeňka z Vartenberka, který spravoval panství v době jeho nezletilosti. Po bitvě u Lipan (1434) se naopak stal uznávaným vůdcem katolické šlechty. Ve známost vešel svojí agresivní politikou, kdy neváhal použít zfalšovaných listin k uhájení svých názorů a zájmů. Od krále Zikmunda se mu podařilo získat panství kláštera ve Zlaté Koruně, hrad Zvíkov s milevským klášterem a podvodně získal i bohaté lomnické panství. Mimo jiné prosadil potvrzení kontinuity vladařství a budoucí nedělitelnost rožmberského dominia, kterému měl vždy vládnout nejstarší člen rodu. Rovněž usiloval o uznání odvození původu Rožmberků z významného italského rodu Ursinů (též uváděno Orsinů). Je považován za zakladatele a 1. vládce rožmberského dominia. Měl tři syny (Jindřicha, Jošta a Jana) a tři dcery. Za vlády Jiřího z Poděbrad jeho moc postupně upadala a odešel do ústraní. V roce 1451 předal vladařství svému synu Jindřichovi.

Jindřich IV. Rožmberk (1427 – 1457) dosáhl hodnosti královského hejtmana ve Slezsku. Při vojenském tažení proti Turkům se nakazil morem a ve 30 letech zemřel.

Jan II. Rožmberk (asi 1430 - 1472) byl nejmladším synem Oldřicha II. (prostřední syn Jošt II. byl vratislavským biskupem a horlivým členem Zelenohorské jednoty). Na rozdíl od svého bratra Jošta se v době sporů o vládu v Čechách přidal na stranu Jiřího z Poděbrad. Již v roce 1466 ale přešel k opozici vůči Jiřímu a přidal se k Jednotě zelenohorské, která později zvolila za krále Vladislava Jagelonského. Jan z Rožmberka měl deset dětí, z toho čtyři syny (Jindřicha, Voka, Petra a Oldřicha).

Jindřich V. Rožmberk (1456 – 1489) byl nejstarším synem Jana II. Po smrti svého otce 1472 se ujal panství, avšak z důvodu nemoci spravoval panství spolu se svým mladším bratrem Vokem, který později panství řídil sám.

Vok II. Rožmberk (1458? – 1505) je uváděn jako 5. vladař od založení rožmberského dominia. V roce 1493 rezignoval a vladařství předal svému nejmladšímu bratrovi, Petrovi IV., a sám přesídlil z Krumlova do Třeboně, kde se věnoval zakládání rybníků.  Vokovi synové (Petr a Jošt) si však později činili nárok na vladařství, což vedlo v roce 1519 k rozdělení dominia, avšak jeden Rožmberk byl stále považován za správce dominia.

Petr IV. Rožmberk (1462 – 1523) se po Vokovi II. v roce 1493 ujal dominia jako 6. rožmberský vladař. Současně byl jmenován zemským hejtmanem (zastupoval panovníka v době jeho nepřítomnosti). V roce 1502 se však vzdal funkce hejtmana a dále se již plně věnoval jen správě rožmberských panství. Na hospodářském poli je považován za jednoho z nejúspěšnějších Rožmberků. Měl údajně jen jednu dceru, která jako dítě zemřela. Jelikož neměl nástupce, tak po něm rozdělená panství získali jeho synovci (synové Oldřicha III. a Voka II.).

Jindřich VII. Rožmberk (1496 – 1526) byl zřejmě synem Oldřicha III. z Rožmberka. Vládl rožmberskému dominiu krátce v letech 1523 – 26.

Jošt III. Rožmberk (1488 – 1539) nastoupil po Jindřichovi a spravoval dominium do své smrti v roce 1539. Věnoval se hospodářství a napsal knihu o štěpování. Po něm vládl jeho bratr Petr.

Petr V. Rožmberk, zvaný Kulhavý, se obdobně jako jeho bratr Jošt věnoval správě dominia a hospodaření. Vydal rozsáhlou instrukci, jak řídit dominium. Zemřel v roce 1545 a obdobně jako jeho strýc Petr IV. neměl dědice. Proto po něm nastoupili synové jeho bratra Jošta III., který měl kromě několika dcer dva syny, kteří se dožili dospělosti. Byli to Vilém a Petr Vok, dva nejznámější Rožmberkové z celého rožmberského rodu.

Vilém Rožmberk (1535 – 1592) byl významný český šlechtic a politik. Získal skvělé vzdělání a již v 16 letech stanul včele obrovského dominia. S titulem "rožmberský vladař" převzal správu nad panstvími: Český Krumlov, Třeboň, Rožmberk, Nové Hrady, Helfenburg, Choustník, Miličín, Želeč, Drslavice, panství kláštera ve Vyšším Brodě, Zlaté koruně, Třeboni, Borovanech, klarisek v Českém Krumlově a kláštera Halslach v Horním Rakousku. Vedl četná diplomatická jednání, ale též nákladný společenský a kulturní život, což způsobilo zadlužení dominia (na tom se možná větší měrou podílel jeho bratr Petr Vok). Ve složité předbělohorské době se dokonce stal jedním z kandidátů na polskou královskou korunu. Těchto ambicí se však vzdal a spokojil se s úlohou nejvyššího purkrabího českého království. Byl čtyřikrát ženat, avšak zemřel bez potomků. Po jeho smrti vedl a rozprodával zadlužená panství jeho neméně známý bratr Petr Vok.

Petr Vok (1539 – 1611) se proslavil zejména jako bouřlivák a milovník žen, i když mu nelze upřít vladařské schopnosti, lásku k umění a na svou dobu pokrokové smýšlení. Dlouho žil ve stínu svého staršího bratra, který se jako starší stal vladařem rožmberského dominia. Zatímco Vilém byl politicky aktivní, stál včele katolické vlády, Petr Vok patřil k protestantům, byl členem Jednoty bratrské a do politiky příliš nezasahoval. Rozdílné názory jistě narušovaly vztahy obou bratrů. Po smrti Viléma se snažil splatit dluhy a tak rozprodal některá rožmberská panství. Zprvu žil v Bechyni, v roce 1602 se uchýlil do třeboňského zámku, kde také v roce 1611 zemřel. Neměl legitimní potomky, čímž vlastně po téměř 400 letech vymřel rožmberský rod. Za dědice byl ustanoven synovec obou posledních Rožmberků, Jan Zrinský, který však rok po smrti Petra Voka také umírá. Majetek přechází krátce na Švamberky, kteří o něj po Bílé hoře 1620 přicházejí.

E. Další generace Vítkovců – landštejnská větev (12. – 14. stol.)

Pelhřim z Landštejna byl synem Vítka z Klokot (který může být i totožný s Vítkem I. z Krumlova) a spolu se svými sourozenci, Ojířem (I.)  ze Svin a Klokot a Vítkem ze Skalice, založili mohutný, rozvětvený rod landštejnských (též lze říci třeboňských) Vítkovců. Ve své době ovládali rozlehlá území v jižních Čechách a postupně pronikali do jiných částí Čech i na Moravu. Z různých údajů by se mohlo zdát, že Vítek z Klokot by mohl být totožný s Vítkem I. z Krumlova (jak bylo již výše uvedeno). Z toho by vyplývalo, že landštejnská větev je jakousi odnoží krumlovské větve Vítkovců. Vše však bude ještě složitější, protože další Vítkovci ještě sídlili ve své původní domovině na Sedlčansku, kteří také mohli pronikat do jižních Čech. Pelhřim měl dva nebo dokonce tři syny. První byl Sezema (Sezima) z Landštejna, druhý se jmenoval Vok (jeho synové se pak jmenovali Jaroslav, Sezima a Ojíř II.). Uvádí se, že kromě Sezimy a Voka (z Třeboně) měl ještě třetího syna Vítka. Vítka měl ale také jeho bratr Ojíř. Kdo se má v tom vyznat?

Sezema z Landštejna je považován za 1. majitele hradu Landštejn z rodu Vítkovců (1261 – 1293). Již před ním (1259) je však uváděn jakýsi Oldřich, který by mohl být totožný s Oldřichem z Hradce. Také to však mohl být manžel některé z dcer Vítka z Klokot, který měl, jak již bylo uvedeno, kromě 3 synů, Ojíře z Klokot, Pelhřima z Třeboně a Vítka ze Skalice, ještě 3 dcery. Jako spolumajitel Sezemy je dále uváděn Vítek z Landštejna, syn Ojíře ze Svin (+ další výše uvedené predikáty), pravděpodobný bratranec Sezemy, který získal Landštejn údajně v roce 1302. Ojíř (II.) ze Svin, pravděpodobně syn Voka, je též uváděn jako majitel Lomnice (1260).

Vítek z Landštejna měl také v držení Třeboň. Údajně byl synem Ojíře ze Svin. Proslavil se zejména svou udatností (v roce 1309 se např. probyl z obklíčení v Praze), obdobně jako někteří další pozdější členové landštejnské větve. V roce 1312 (1316?) pravděpodobně zemřel. Uvádí se, že měl syny Smila a Zbyňka z Ledenic, kteří údajně zemřeli kolem roku 1350, a snad i nejstaršího Viléma, pokračovatele rodu.

Vilém z Landštejna byl synem Vítka z Landštejna a pravděpodobným synovcem Smila z Ledenic, který zemřel roku 1358 (jeho příbuzný a jmenovec Smil z Nových Hradů a Lomnice zemřel již v roce 1317). Vilém z Landštejna udělal během poměrně krátkého života dosti velkou kariéru. V roce 1351 se stal pražským purkrabím a do roku 1356 byl také zemským hejtmanem. Měl celkem osm dětí, z toho šest synů (Jana, Viléma, Ojíře (III.?), Litolda, Vítka a Petra). Dostal se však do sporů s pány z Hradce, které musel řešit sám Karel IV. Ve svých 44 letech roce 1356 pak údajně umírá na následky zranění, které utržil v souboji s Jindřichem II. z Hradce. Jeho stejnojmenný syn Vilém po smrti bratranců Smila a Zbyňka z Ledenic, synů Smila z Ledenic, získal Ledenice a v roce 1398 je povýšil na městečko.

Jan z Landštejna, pravděpodobně nejstarší syn Viléma (staršího), se stal proboštem na Mělníku a v roce 1366 prodal část zděděného majetku (Třeboňsko) Rožmberkům. Jeho bratr Litold se pak stal dědicem Landštejna a byl posledním majitelem hradu z rodu Vítkovců. Zemřel v roce 1382 bez dětí a hrad připadl královské koruně.

Vítek (IV.) z Landštejna byl také synem Viléma. V roce 1359 údajně (dle Jana Juny) prodal hrad a město Nové Hrady, polovinu Stropnice a dva díly Svin Rožmberkům. Nechal si Ledenice. V roce 1379 se za panování Václava IV. stal nejvyšším komořím českého království a získával majetek ve středních Čechách i jinde. Měl syna Viléma (III.) a dceru Elišku.

Vilém III. z Landštejna měl stále ještě majetky i v jižních Čechách.V roce 1398 udělil obyvatelům městeček Mezimostí, Ledenic a vesnici Štěpánov právo odúmrti a právo vařit pivo. V roce 1404 umírá a Jindřich III. z Rožmberka se stává poručníkem jeho tří dětí (Vítka, Jana a Kateřiny). Jeho syn Jan (Ješek) měl údajně predikát z Kosovy Hory.

F. Další generace Vítkovců - vedlejší větve (novohradská, třeboňská a svinenská)

Pelhřim z Třeboně byl bratrem známějšího Ojíře a Vítka (viz dále). Zemřel kolem roku 1261 a měl syny Voka a Sezemu (z Třeboně). Vok z Třeboně měl pak 3 syny (Jaroslava, Sezemu a Ojíře). Každý z nich držel 1/3 Svin (Trhových). Jaroslav se pak údajně usadil v Borovanech.

Ojíř z Lomnice, Svin, Klokot a Třeboně (Třeboň získal až po smrti svého bratra Pelhřima roku 1261), zvaný Vítkovec, byl ve své době význačným zástupcem celého rozvětveného rozrodu Vítkovců. Byl nejvyšším komorníkem krále Václava II. V roce 1289 byl však zbaven všech funkcí a posléze v roce 1306 zemřel. Pokud by byl synem Vítka I. z Krumlova, jak se lze domnívat z některých historických záznamů týkajících se historie jihočeských sídel, které byly v držení Vítkovců, byl bratrancem Záviše z Falkenštejna. Pravděpodobnější ale je, že byl synem záhadného Vítka z Klokot, který byl v nějakém příbuzenském vztahu s Vítkem I. z Krumlova, takže byli nejen současníky, ale i spoluvlastníky některých držav. V roce 1277 Ojíř údajně napadl nově založené město České Budějovice a vypálil jeho Staré město. Později totéž učinil jeho příbuzný Záviš z Falkenštejna. Ojíř měl syny Vítka z Landštejna (viz landštejnskou větev) a Smila z Nových Hradů. Po určitou dobu držel i Ledenice.

Vítek ze Skalice, bratr Ojíře a Pelhřima, je uváděn jak v posloupnosti krumlovské větve, tak v linii Vítka z Klokot, údajného čtvrtého syna Vítka z Prčice. Pokud by pocházel z krumlovské větve (jako syn Vítka I. z Krumlova), jak bylo výše vysvětleno, byl také bratrancem Záviše z Falkenšteina a Vítka II. z Krumlova, purkrabího na Hluboké. Kromě Sepekova držel i tvrz ve Skalici. Z té doby je také známý jakýsi Vilém ze Žinkov (hradu v Plzeňském kraji), který byl údajně manželem Gertrudy, sestry bratrů Vítka, Ojíře a Pelhřima.

Smil z Nových Hradů, který je považován za prvního držitele novohradského hradu a okolních panství. Je o něm známo, že v roce 1302 prodal Stropnici Vyšebrodskému klášteru. Jeho manželkou byla Kunhuta z Kuenringu, vnučka Přemysla Otakara II., která pocházela z nemanželského spojení krále s Anežkou z Kuenringu, zvanou Panceřík. Tím také zřejmě Smil přišel k Novým Hradům a dalším državám. Měl syny Ojíře a Smila, kteří jsou také uváděni jako majitelé Nových Hradů, Trhových Svin a dalších majetků. Poslední zmínka o Smilovi z Nových Hradů je z roku 1317, kdy pravděpodobně zemřel. Jeho syn Smil II. údajně zemřel bez potomků (takže např. Ledenice přešly na syny jeho synovce Vítka z Landštejna, jmenovitě na Smila a Zbyňka z Ledenic, kteří byli syny Smila z Ledenic, s nímž může být Smil z Nových Hradů snadno zaměňován). Smil z Ledenic však údajně zemřel až v roce 1358. Po roce 1356 nastupují na vítkovských državách téměř všude po jižních Čechách Rožmberkové.

H. Další vedlejší větve (ústecká, lomnická a strážská)

Jsou pravděpodobně odnožemi hradecké větve. Páni z Hradce po jistou dobu vlastnili též Lomnici nad Luž. a měli další državy severně od Lomnice. V roce 1267 je uváděn jakýsi Sezema z Ústí, který však měl, jak již bylo uvedeno, řadu dalších predikátů (z Hradce, ze Stráže, z Lomnice a snad i další). V té době došlo k jakémusi dělení rodového majetku. Jen pro zajímavost: Sezema byl údajně spojencem Záviše z Falkenštejna, což připomíná i příbuzenskou vazbu na vymřelou krumlovskou větev. V rodokmenu Sezemy figuruje řada dalších potomků, kteří měli jméno Sezema nebo Sezima, obdobně jako u pánů z Hradce v hlavní linii, kde po prvním Jindřichovi byli později převážně Oldřichové.

Jihočeské dálkové (zemské) stezky

Přes jižní Čechy vedly od pradávna staré dálkové stezky, po kterých putovaly obchodní karavany a převážely vzácné výrobky a žádané suroviny, zejména kovy a sůl z jižních zemí na sever, med, kožešiny a jiné obchodní komodity zase opačným směrem.  Jedna z významných starých jihočeských stezek vedla podél řeky Malše a nese označení Kaplická nebo též Cáhlovská (podle Cáhlova, dnešního města Freistadt v Rakousku). Někdy bývá považována jen za vedlejší větev známější Linecké stezky (německy Linzer Steig), kterávedla podél Vltavy, míjela Vyšší Brod, kde Rožmberkové později vystavěli klášter (viz obr.) a dále směřovala k Českému Krumlovu a Netolicím. Zde se pak spojovala se Zlatou stezkou, která procházela Šumavou přes dnešní Prachatice a Netolice a pokračovala dále ku Praze.

Doudlebskem procházely dvě hlavní dálkové (zemské)stezky. Již uvedená Kaplická stezka,kteráprocházela Kaplickou brázdou podél Malše ke Kaplici, podle níž byla pojmenována. Dále vedla kolem středověkého hradu Velešín, kde přecházela brodem na druhou stranu řeky a pokračovala přes Branišovice k hradišti v Doudlebech. Souběžně s ní později vedla i odbočka Linecké stezky od Českého Krumlova k Českým Budějovicím.

Druhá neméně známá stezka zvaná Vitorazská (původně německy Beheimsteig, později Weitraer Weg) vedla při severním okraji Doudlebska přibližně podél řeky Stropnice a spojovala naši zemi s Vitorazskem a s dále navazujícím rozsáhlým územím, které se táhne od hranic s Rakouskem až k Podunají. Zřejmě procházela níže položenou krajinou v Rakousku a to v místech, kde později (v roce 1137) byl založen cisterciácký klášter ve Zwettlu. Odtud pokračovala přes Weitru, kde po určitou dobu také sídlili Slované, k „zemské bráně“ v okolí dnešních Nových Hradů a dále přes Novohradsko k Doudlebům. Jedna její větev (severní) směřovala k Třeboni a dále vedla do středních Čech. Obě hlavní stezky, Kaplická a Vitorazská, se údajně sbíhaly v Doudlebech, v jednom z nejstarších správních středisek na jihu českého území.

Všechny uvedené stezky vedly ve směru toku hlavních vodotečí, tudíž ve směru sever – jih. Jejich trasy se však v průběhu staletí měnily, stezky a pozdější širší cesty se rozdělovaly a spojovaly, dle toho jak staré národy, zejména kočovné kmeny a pozdější obchodní karavany putovaly krajinou. Dnes je obtížné identifikovat nejstarší úseky stezek. Některé se možná zachovaly až do současnosti. Nejsnáze se s nimi můžeme setkat v lesích, kde nedocházelo k tak výrazným změnám reliéfu terénu jako v zemědělské krajině.  Vitorazská stezka měla např. minimálně dvě hlavní větve, z nichž jedna vedla jižněji podél Stropnice Doudlebskem a druhá severněji přes dnešní město Třeboň a pravděpodobně dále pokračovala přes České Budějovice, Chotýčany a Ševětín dále ku Praze.

V nejstarších dobách, před příchodem Slovanů až do doby raného středověku, lze předpokládat, že stezky byly úzké, asi téměř nechráněné, i když podél nich již místy mohla existovat zčásti odlesněná krajina.  Původní pomezní hvozd zde mohl být, zejména kvůli orientaci, již zčásti prolomen. Od doby vrcholného středověku, kdy panovníci spolu s místní šlechtou v rámci žádoucího osídlování usilovali o větší bezpečnost jimi ovládaného území, začali budovat opevněná hradiště a později mohutné kamenné hrady. Spolu s nimi zakládali i kláštery, které se pak významnou měrou podílely na kolonizaci území. Tak došlo k tomu, že Rožmberkové, jedna z větví tehdy mocných jihočeských Vítkovců, založila již v roce 1259 klášter Vyšší Brod na Linecké stezce, první cisterciácký klášter na jihu Čech (viz dole obr.). Jelikož Rožmberkové (tehdy Vok I. z Rožmberka) asi neměli příliš přátelský vztah k vládnoucím českým knížatům a vedli s nimi, spolu s ostatními Vítkovci, jakýsi mocenský boj o ovládnuté území, postaral se Přemysl Ot. II. o posílení své královské moci nad územím a vzápětí po založení kláštera ve Vyšším Brodě položil základy k výstavbě královského města České Budějovice a současně povolal cisterciáky i do jím založeného kláštera v dnešní Zlaté Koruně (již v roce 1263). Spor mezi Vítkovci a přemyslovskými panovníky pak vygradoval popravou Záviše z Falkenštejna z rodu krumlovských Vítkovců na Hluboké v roce 1290 za Václava II. Teprve tehdy i Rožmberkové uznali svrchovanost panovníka. 

Vůbec nejstarší cisterciácký klášter na našem území vznikl v Plasích u Plzně o více než 100 let dříve (již v roce 1144). Svědčí to hlavně o pozdějším osídlování území na jihu Čech. Zejména ve středních Čechách (u Prahy) existovaly kláštery mnohem dříve. Jako příklad lze uvést následující údaj. Při jižní hranici Doudlebska se v blízkosti Vltavy nachází malá osada Zátoň (dnes patří pod obec Větřní). O ní se dovídáme, že ji již v polovině 11. stol. věnoval kníže Břetislav I. jednomu z nejstarších klášterů benediktinů v Čechách (klášteru v Ostrově u Davle).  V blízkosti Zátoně v té době stávalo hradiště, románská kaple a benediktini zde uprostřed lesů údajně postavili i malý klášter, který tam existoval až do roku 1491.

  Dle historických pramenů zpracoval Ing. Jan Jiráček                                                                                                                        

 

neni obrazek